Kategorie: Sezóna 2012

VŘSR – Memoriál V. I. Lenina v PÚ 2012

VŘSR – Memoriál V. I. Lenina v požárním útoku 2012 v Širokém Dolu

To že nejsme normální netřeba rozebírat. Dalším důkazem budiž naše přihlášení do soutěže O putovní pohár VŘSR – memoriál V. I. Lenina v Širokém Dolu u Poličky. Jedná se o recesisticky pojatou soutěž, na kterou se vždy sjede přes 200 družstev nejen z České republiky. Nejinak tomu bylo i letos, 27. 10. 2012. Sestava byla jasná. Bohužel kriminální živel zapříčinil to, že jeden člen musel zůstat v práci a pomáhat a chránit. Narychlo jsme tedy museli za něj sehnat náhradu. Zaskočil náš zasloužilý starosta, díky kterému bychom směle mohli soutěžit v kategorii veteránů :-) Odjezd byl odložen na sedmou hodinu. Prezentaci nám zajistil strojník, který do Širokého Dolu jel z druhé strany republiky spolu s částí našeho fanclubu. Po sesbírání družstva po všech koutech našeho okresu jsme vyrazili. Počasí bylo deštivé, ze Širokého Dolu jsme navíc dostávali informace, že tam je i mlha jako prase. Po více než dvou hodinách skoro bezproblémové jízdy jsme zjistili, že strojník nekecal. Po příjezdu na místo konání jsme s hrůzou zjistili, že parkování je na dosti podmáčené louce, a to je pro Helmuta terén neoblíbený. Zjistili jsme, že i pro Iveco, Mercedes, Avii, Ford... Po rozcvičce v podobě vytlačování zapadlých aut jsme se posilnili speciální edicí Shocku – Pirát a šli se podívat na startovní dráhu. Kromě toho, že byla celá asfaltová a po celé délce lemovaná transparenty, které si starší jedinci mohou pamatovat z dob minulých, tak byla neobvyklá také tím, že mezi startovní čárou a základnou všichni startující museli obíhat „rakev“ s Vladimírem Iljičem Uljanovem, který byl zapůjčen z Kremelského mauzolea. My jsme šli na start jako 58., navíc po kategorii žen a veteránů, takže spousta času na likvidaci našich zásob „Piráta“ a družení se s fanclubem, který nás zásoboval teplými nápoji. Velice jsme také ocenili oblečení, které jsme vyfasovali v hasičské zbrojnici a které odpovídalo době, ve které se nesly tyto závody.

Útok se nám nevyvedl nejlépe, ale cíl být do stovky a nezranit se se nám podařil. V podmínkách, které panovaly, to nebylo nejsnadnější. K dešti se totiž přidaly kroupy a pomalu začalo i sněžit. Prádelní koš, ve kterém nosíme hadice, nám přimrzl k asfaltu...podmínky tedy více než ideální. Ihned po útoku jsme si jako většina družstev vyjednali odtah z louky u místního traktoristy, kterému velmi děkujem za záchranu. Při čekání na strojníka, který velmi prozíravě i přes veškerá varování meteorologů o blížících se přívalech sněhu vyrazil na Vysočinu na letních pneumatikách, jsme se přes telefon dozvěděli, že jsme navíc vyhráli i soutěž o nejlepší příspěvek (pozn. redakce: báseň Lenin od našeho poeta Miránka Trnků). Po ceremonii jsme mohli vyrazit směr domov.

Rozhodli jsme se pro stejnou cestu, kterou jsme přijeli. Hned první kopec ale byl proti. Vůbec nám nebyly divné značky o zákazu vjezdu pokud sněží. Těch několik desítek metrů, které jsme se dokázali na kopec vyškrábat, jsme museli scouvat. Zřejmě tam tedy značky byly oprávněně. Naše „navigace“ musela přepočítat cestu. Vzhledem k několikaletým zkušenostem jsme ignorovali veškeré prosby a rady strojníka, který chtěl jet sice horší, ale o to delší cestou. Po příkopech se povalovala pěkná řádka automobilů nejrůznějších značek. Zřejmě ani oni nesledovali předpověď počasí. Jinak cesta byla bez problémů až do doby, než jsme se dostali před poměrně dlouhý táhlý kopec, kde se začala tvořit kolona. Skoro všichni před námi se projevili jako srabi a výjezd na kopec vzdali. Když jsme přijeli blíž, tak jsme zjistili, proč kolona vznikla. Zhruba v polovině kopce se majitel červené Felicie rozhodl měnit kola. U něj zastavila paní s autem od francouzského výrobce, jehož znak bych raději nekomentoval, a nemohla se rozjet. Vyběhli jsme zjistit co se děje a případně podat pomocnou ruku (no, chtěli jsme ji pěkně seřvat a odtlačit do příkopu), ale paní byla milá a příjemná a její žádosti o pomoc nešlo nevyhovět. Auto bylo vybaveno poměrně pěknými zimními pneumatikami, takže stačilo pouze srovnat kola do směru jízdy a šlápnout na plyn. Po vyjetí na vrchol jsem musel odolat veškerým nabídkám paní a dokonce i pozvání na oslavu pro celý tým, kterému toto jen tak nezapomenu, a vyřešit problém jak se dostat zpět k autu. Nezbylo než se spolehnout na své nohy. My, zákonů, vyhlášek a předpisů znalí víme, že hřebů na pneumatikách mohou používat pouze vozidla záchranné služby a vzhledem k tomu, že nemáme ani sněhové řetězy, tak jsme museli trochu zaimprovizovat a vyprostit Helmuta, který se i přes zimní obutí nedokázal rozjet. K vyproštění jsme použili treter. Tato obuv je tedy vhodná nejen pro sportovní účely ale i pro takovéto záchranné akce. Vytlačili jsme jak Helmuta, tak automobil našeho strojníka, který se tak zřejmě stal jediným, kdo toho dne pokořil tento kopec s letními pneumatikami. Z toho plyne dobrá rada na zimu: Nemáš-li řetězy a uvízneš na sněhu a ledu, přibal do kufru několik pitomců s tretrama :-D Dále cesta probíhala skoro bez komplikací, pouze malá okružní a vyhlídková jízda, která byla zapříčiněna chybou v dopravním značení a navigací, která opravdu nefunguje unplugged. Sněhu ubývalo a i aut po příkopech bylo méně a méně. Plni dojmů ze závodů a hlavně z cesty jsme se shodli, že se soutěže O putovní pohár VŘSR zúčastníme i v dalších letech. Ve zbytku cesty jsme ze srandy také plánovali, že bychom letošní sezonu neukončovali a mohli bychom se účastnit několika zimních závodů.

No, ze srandy...to bychom nesměli jezdit v této sestavě...viz. další reportáž.


Foto

Kompletní fotogalerii ze závodu naleznete v sekci Galerie.

Video

pdfStáhnout článek v PDF formátu